VOLKSWAGEN Transporter


Historie T3

Zatím nejhranatější Transporter byl představen v květnu 1979. Celková konstrukce byla prováděna pomocí nejmodernější počítačové techniky (FEM-Programmen). Pomocí toho bylo možné udržet nízkou hmotnost, obstát však i při crashtestu. Pro zvýšení pasívní bezpečnosti byl v kabině zabudován ochranný rám ve výši kolen a ve dveřích výztuhy.
Napjatá finanční situace koncernu neumožnila investovat do vývoje vodou chlazeného řadového motoru. Zůstalo proto u principu vzduchem chlazeného ležatého motoru. Byly nabízeny 2 varianty. 1,6l s výkonem 50PS a 2,0 se 70PS.

Nově vyvinutá karoserie byla vůči předchozímu modelu výrazně hranatější a o 125mm širší. Rozchod i rozvor se zvětšily zrovnatak. Zvětšená plocha zasklení, prostornější posuvné dveře a snížená podlaha výrazně zvýšily užitný komfort. Objem skříně stoupl na 5,7m3 při zachování 3 pohodlných míst.
Opravdová revoluce se udála na podvozku. Přední náprava dostala 2 příčná ramena a progresivní vinuté pružiny s tlumiči uvnitř. Vzadu pak šikmá vlečná ramena s tlumiči vně vinutých pružin.

Kromě všech modelových variant (bus, kombi, skříň, (oboje také se zvýšenou střechou), valník a dvojkabina, které byly převzaty od předchozího modelu, byla řada doplněna v únoru 1980 o obytnou verzi Westfalia Joker se zvedací nebo pevnou zvýšenou střechou. Jednotlivé varianty nesly názvy Joker 2; Club-Joker a Joker 7.

První Transporter s dieselovým motorem byl představen také v únoru 1980. Jednalo se o prakticky identický motor 1,6 z vozu Golf, skloněný o 50st.30", jehož sériová produkce začala od r. 1981. S tím souvisí také přidání spodní mřížky chladiče a plastových žeber pro snížení hluku na otvorech v zadních sloupcích karoserie.
Za zmínku stojí, že již v tomto roce, vzhledem k sílící konkurenci asijských výrobců užitkových vozů, začalo se vývojové oddělení koncentrovat na plány modelu T4 s pohonem předních kol.
Na několik let poslední velká změna se udála v lednu 1982 zavedením vodou chlazených ležatých motorů 1,9 o výkonu 60PS (DF) a 78PS (DG). Nyní lze také objednat 5-stupňovou manuální převodovku. Automatická 3-stupňová byla nabízena již u předchozího modelu.
V říjnu 1983 byla motorová řada posílena o verze se vstřikováním paliva Digijet s výkonem 90PS (GW; DH).

Do r. 1983 měly Transportery označení Bus + BusD pro tzv. osobní verze, Transporter + TransporterD pro užitkové verze a Joker + JokerD pro obytné verze. Od r. 1983 bylo označení Bus změněno na Caravelle, které se pak dále lišilo stupněm výbavy a nabízeného komfortu na C; CL a GL.
Na svou dobu a ve své třídě bezkonkurenční, bylo zavedení luxusní verze CaravelleCarat 1.8.1983. Pouze 6 míst bylo v provedení Velour, každý sedák byl samostatný, podélně i výškově seřiditelný a s loketními opěrkami, s možností úplného položení. Prostřední sedáky se daly otočit proti směru jízdy a zaujmout tak místo u stolku uprostřed. Šedá metalíza, litá kola, čtyři hranaté světlomety , široké laminátové nárazníky, 5-st. převodovka a vstřikovací motor 90PS, servořízení (od tohoto roku jinde za příplatek), centrální zamykání, velurový koberec, čtecí lampičky a osvětlení nástupní hrany, to byla sériová výbava Caratu. Celkově příjemný dojem z jízdy na prostředních a zadních sedadlech CaravelleCarat zajišťovala jejich zvýšená poloha vzadu a mírně zvednutá podlaha uprostřed. Cestující vzadu tak měli zajištěný stejný výhled z vozidla jako cestující na předních sedadlech. Ušetřené místo po třetím sedadle vzadu, bylo využito na odkládací skříňky po obou stranách vozu.

1.8.1984 byla zavedena výroba dlouho očekávaného modelu s přeplňovaným dieselovým motorem 1,6TD s výkonem 70PS (JX). V témže roce pak ještě atmosférického dieselového motoru 1,7D 57PS (KY).
Doslova převratným by se dal nazvat rok 1985. Již v prosinci 1984 byla v rakouském Grazu záhájena předsériová výroba Transporteru 4x4 s označením Syncro. Firma Steyr-Puch AG vyvinula a pro VW po celou dobu vyráběla podvozky a převodovky. Hlavní převodovka vychází z původní 2WD 5-stupňové převodovky. Je však vybavena 4 rychlostmi pro jízdu vpřed, s různým odstupňováním převodů podle typů motorů, a jedním terénním převodem označeným jako "G" (Gelände = terén). Tento, v těžkém terénu velmi užitečný převod, měl stejný převodový poměr jako zpátečka, tedy 6,03:1. Hnací síla byla pak přes jednodílnou kardanku s 2 křížovými klouby přenesena na přední rozvodovku, uvnitř které však byla ještě předřazena viskózní spojka. Toto důmyslné zařízení zajišťuje funkci mezinápravového diferenciálu s uzávěrkou. Na přání bylo možné mít namísto visco-spojky manuálně ovládané přiřazení předního pohonu. Obě rozvodovky bylo možné objednat s uzávěrkami diferenciálů, ovládanými manuálně z místa řidiče. To dělalo z Transportera ve své době zcela nepřekonatelné užitkové vozidlo s opravdu plným pohonem všech 4 kol. Syncro bylo zpočátku nabízeno jen s motorem 1,9 DG. Později ještě 2,1 (MV; DJ) a 1,6TD (JX).
Světlost vozu se zvýšila o 6cm. Přední náprava byla zavěšena na robustním přídavném rámu na který navazovaly ochranné profily podél kardanky a rám pod motorem. Toto nové uspořádání si vyžádalo přesunutí nádrže do prostoru nad převodovku, kde byla také lépe chráněna proti proražení. Nalévací hrdlo se tak dostalo až za zadní blatník.
V dubnu 1985 byla zavedena výroba verze Multivan. Ta obsahovala 2 oddělené sedáky s loketními opěrkami vpředu, 3-místnou lavici s matrací nad motorem přestavitelnou na lůžko, plastové prolisované boční obložení s integrovaným sklopným stolkem a pevný sedák s úložným prostorem za sedadlem řidiče. Obráceným však proti směru jízdy. Součástí výbavy Multivan byl plastový povrch podlahy vzadu a koberec v přední části. Dále chladící box a praktické držáky nápojů. Za příplatek bylo možné mít Multivana také se sklápěcí střechou Westfalia (ostatně celá výbava Multivan byla od fy. Westfalia) s dalšími 2 lůžky a také s 2 úložnými skříňkami nad motorem. Později bylo možné mít místo pevného sedáku za řidičem 2 sedáky obrácené zády k sedadlům řidiče a spolujezdce (tzv. Back to back systém), které se daly při nepoužívání buď sklopit a ušetřit tak prostor, nebo jednoduše úplně vyjmout.
Od r. 1985 bylo dále možné za příplatek mít elektrická zrcátka, elektrické stahování a vyhřívání předních bočních oken, centrální zamykání (mimo valník a Doka) a osvětlené zrcátko v protisluneční cloně spolujezdce.

1.8.1985 přibyl nejsilnější motor: 2109ccm se 112PS (DJ).

V r. 1986 byly pozměněny posuvné dveře. Byl zkrácen chod kliky, která tak mohla být také zkrácena a změněn zámek díky čemuž bylo potřeba méně síly na zavření. Okno dveří bylo zkráceno.
2.1.1986 byla zavedena výroba verze Syncro 16" se zvýšeným podvozkem, silnějšími poloosami, většími brzdovými kotouči a bubny, vyztuženou karosérií a kratšími převody. Uzávěrka zadního diferenciálu patří k sériové výbavě a lemy blatníků jsou chráněny plastovými lemy.
28.8.1987 byl zvětšen VW znak na mřížce chladiče z 9,5cm na 12,5cm.

V lednu 1988 byla představena tzv. "odtučněná" verze Transporteru. K800 byl Kombi nebo skříň s černými poklicemi, asymetrickými světlomety, bez madel v kabině, bez stínítka před spolujezdcem, bez gumových koberců na podbězích, bez zadního okna a tedy i bez vnitřního zp. zrcátka. Na nosnost 800kg postačily pneumatiky 175x14.
Od r. 1988 přichází obytný "Sondermodell" California, Atlantic a Multivan Magnum.
S blížícím se koncem výroby a postupným zastaráváním koncepce, snažili se u VW dělat stále zajímavější a luxusnější provedení. V r. 1989 tak vznikly limitované série White Star a Blue Star (každá 6000ks) ke kterým ještě neplánovaně přibyl Red Star, kterého však bylo vyrobeno jen 837ks - červenou si totiž vyžádali sami zákazníci a tak k této barevné variantě vůbec neexistují propagační prospekty. Všechny tyto verze byly vybaveny vším luxusem a nadstandartem, který byl tehdy pro T3 vůbec k dispozici. Jednotlivé "Hvězdy" se pak ještě odlišovaly označením Hannover Edition, Wolfsburg Edition nebo Duisburg Edition. Také velmi zajímavé luxusní provedení dvoukabiny s názvem Tri Star, v provedení 2WD i Syncro vzniklo až v druhé polovině 80. let a bylo exportováno především do Skandinávie.
Od srpna 1990 měla být zahájena výroba T4, nějaký čas tak byly T3 a T4 vyráběny současně. Na jaře 1990 převzal výrobu T3 Steyr-Puch v Grazu, který dosud vyráběl jen Syncro a výroba T3 v Hannoverské továrně byla zastavena 30. listopadu 1990. Přestože byl "revoluční" nástupce, T4, už netrpělivě očekáván, probudila se nečekaná vlna zájmu o navždy poslední Transportery s motorem vzadu, které si Němci během 40 let tolik oblíbili. Na podzim 1991, jako úplný závěr celé produkce řady T3 tak byla v Grazu zahájena výroba posledních 2500ks T3 "Limited Last Edition". Šlo o Multivany se stejným stupněm výbavy jakou měli Blue- a Whitestary v letech 1989/90. K dispozici byly ale jen v "Tornadorot" (červená) a "Orlyblau" (modrá). Jednalo se ale o tmavě modrou, oproti světlé u Bluestara. K dispozici byly jen motory JX 1.6TD a SS 2.1. Každý vůz z této série nesl na předních dveřích označení kolikátý je v pořadí. 2499 kusů bylo určeno k prodeji, ten úplně poslední, 2500., byl pak odvezen přímo do továrního muzea ve Wolfsburgu. VW nepočítal s takovým zájmem o LLE a několik stovek kusů slíbil pracovníkům továrny. Všech 2499 vozů bylo ale rychle rozprodaných a tak na konci roku 1992 a začátkem r. 1993 přišel VW ještě se dvěma identickými modely Redstar a Bluestar vybavenými už jen motorem 1.6TD. Existovaly tedy dva druhy Bluestarů, jeden světlemodrý z let 89-90 a tmavěmodrý z let 92/93. Vozy z těchto sérií z let 92/93 se nikdy nedostaly do prodeje a byly reservovány jen pro příslušníky továrny VW, kterým byly původně slíbeny LLE. Pro neutuchající zájem se údajně u VW ještě hovořilo o "Very Last edition" a "Very, very Last edition" a "Very, very, very Last edition". Výroba T3 tedy skončila v rakouském Grazu na přelomu r. 1992/93.
Neověřené zdroje pak tvrdí, že koncern V.A.G chtěl obnovit výrobu T3 v Polsku a zásobit tak nenáročnou východní Evropu levným ale spolehlivým užitkovým vozem. Z toho záměru sešlo, ale výrobní linky už se údajně nacházely na polském území..... Škoda, ne?